Kulturní a poznávací akce 2018

Praha Výstava: Korunovační klenoty
17. 1. 2018


U příležitosti 25. výročí vzniku České republiky a na počátku jubilejního roku 2018, ve kterém si připomínáme 100. výročí založení Československa, byly ve Vladislavském sále Pražského hradu v lednu 2018 mimořádně vystaveny české korunovační klenoty.

Vidět takovou drahocennost na vlastní oči je jistě velice lákavé. Nechali jsme se tedy zlákat a vypravili jsme se na výstavu. Počasí bylo značně nepřívětivé, jak jinak v lednu, ale rozhodně stálo za to, vydržet trochu zimy vzhledem k tomu, jakou krásu jsme spatřili.

Po vstupu do Vladislavského sálu jsme si v Gočárově vitríně prohlédli přilbu sv. Václava, jeho zbroj a meč, užívaný při korunovačních ceremoniálech českých králů. Tato vitrína připomínala historický vznik samostatného českého státu. Následovala řada výstavních panelů popisujících osudy klenotů, např. jejich ukrytí ve válečných obdobích. Velice nás zaujal i další vystavený exponát – hermelínový korunovační plášť. A to už jsme se pomalu blížili k tomu nejcennějšímu zde. Je to opravdová nádhera…

Korunovační klenoty (Svatováclavská koruna, královské žezlo a královské jablko) byly poprvé vystaveny v nové vitríně, která umožňovala prohlédnout si je ze všech stran. Poprvé jsme tak viděli i zadní stranu královské koruny, kde je na čelence osazen intenzivně modrý a velice drahocenný safír, původem ze Srí Lanky (patří mezi největší modré safíry na světě).
Svatováclavskou korunu nechal zhotovit Karel IV. v letech 1345–1346 ke své korunovaci českým králem. Korunovační klenoty jsou uloženy v Korunní komoře chrámu sv. Víta.

O výstavu byl obrovský zájem a to znamenalo dlouhé čekání ve frontě. Osoby na invalidním vozíku se svým průvodcem byly vpuštěny přednostně, za což děkujeme.

Foto: Praha Výstava: Korunovační klenoty

Annín, Kašperské Hory, Svatobor
26. 6. 2018

Náš delší dobu plánovaný výlet se ocitl v ohrožení z důvodu nepříznivého počasí, které již pár dnů panovalo, a k tomu ještě předpověď počasí slibovala deštivo... Nakonec se však na nás usmálo sluníčko a po přeháňkách a studeném větru nebylo ani památky. Ideální čas na výlet.

Jedeme na Šumavu a první zastávkou dnešního putování je sklárna a muzeum skla v Anníně. Před tím ještě odbočujeme ke kostelu sv. Mořice na kopci Mouřenec. Byl vystavěn na přelomu 12. a 13. století a je jedním z nejstarších kostelů v kraji. Po staletí sloužil německým osadníkům. V roce 1993 byl opraven. Na přilehlém hřbitově najdeme kostnici a
v přistavěné kapli měla hrobku sklářská rodina Müllerů, která dala vesnici jméno po manželce E. Müllera – Anně.  

Sjíždíme z kopce ke sklárně. Dovnitř ale musíme zdolat několik schodů. Jediná možnost, jak se tam dostat, je využití dobré fyzické kondice doprovodu. Podařilo se. Sklárna v osadě Annín vznikla v 18. století. Zpočátku vyráběla křišťálové sklo. Tady poprvé spatřilo světlo světa růžové sklo vyráběné italskou technikou, zdobené zlatem. Později se sklárna proslavila dutým sklem s plastickými rostlinnými motivy. Ve zdejší sklárně byly vyrobeny skleněné housle, na které hrával Jan Kubelík. Dnes zde funguje pouze brusírna. V muzeu si můžeme prohlédnout exponáty z různých epoch historie sklárny. Od roku 2016 je v provozu i sklářská huť. V době naší návštěvy bohužel nebyla v provozu. Nevadí, i tak se bylo na co dívat. Tolik skleněné krásy kolem! Nejrůznější skleničky, zvířátka, andílci, broušené sklo… Kupuji si pár drobností jako dárky a poté, opět za pomoci fyzicky zdatného doprovodu, opouštíme sklárnu.

Další zastávkou jsou nedaleké Kašperské Hory. Je čas polední, a tak jdeme na oběd do velice příjemné, bezbariérové restaurace hotelu Kašperk na náměstí (můžeme vřele doporučit).
Posilněni se přesunujeme k městskému úřadu. Zde, v přízemních prostorách, je celoročně vystaven betlém, ale ne lecjaký. Je částečně pohyblivý a figurky, které představují skutečné obyvatele Kašperských Hor, neustále přibývají. Když byl betlém uveden do chodu, rozsvítila se světla v kostele a v některých domech, lidičky se začali pohybovat, pes honil kočku…  Nádhera!
Ve vedlejší místnosti se právě koná výstava obrazů nějakého místního malíře. Jdeme se tam také podívat (jen malý schůdeček). Obrazy jsou krásné – šumavská příroda, domy, koně, krajina v zimě.
Před odjezdem z Kašperských Hor se ještě pokocháme náměstím s kostelem sv. Markéty a kašnou.

Před sebou máme poslední zastávku. Čeká nás Svatobor, dominanta Sušice, vrch ležící v nadmořské výšce 845 m. Na jeho vrcholu je 31,6 m vysoká rozhledna s turistickou chatou. Autem je možno vyjet až zcela nahoru a z té výše se otevře nádherný pohled do okolí.
Krásné ukončení výletu.

Foto: Annín, Kašperské Hory, Svatobor

Horosedly, Vráž, Písek, Putim, Kestřany, Štěkeň
13. 9. 2018

Dnes vyjíždíme na okružní jízdu. Máme namířeno do jižních Čech a těšíme se hlavně na Písek, město ležící na řece Otavě, a na Putim, místo spojené s Janem Cimburou, který zde žil a jehož učinil nesmrtelným Jindřich Šimon Baar ve svém románu nazvaném prostě Jan Cimbura. Neméně proslavil Putim Jaroslav Hašek – odehrává se zde část románu o Švejkovi. Na trase máme ještě mnoho zajímavých míst.

Jedním z nich je Rožmitál pod Třemšínem, působiště Jana Jakuba Ryby. Projíždíme kolem kostela Povýšení sv. Kříže. Jeho kopule je viditelná již zdaleka. Na zdejším hřbitově odpočívá J. J. Ryba.

Zastavujeme se v Horosedlech. Zde se nachází zámek a hospodářský dvůr. Na obecním úřadě si čteme pamětní desku věnovanou Bedřichu Šupčíkovi, prvnímu československému olympijskému vítězi (zlato získal na VII. olympijských hrách v Paříži v r. 1924 za šplh na laně bez přírazu). Od roku 1948 žil v Horosedlech, zemřel v roce 1957 a je pohřben v nedalekých Mirovicích.

Přijíždíme do poklidné lázeňské obce Vráž, vzdálené osm kilometrů od Písku. Tvoří ji dvě části – Stará a Nová Vráž. Stará Vráž je známá díky krásnému novogotickému zámku, jejž v roce 1875 postavili Lobkovicové. Ti zde měli do roku 1926 letní rezidenci. Pak byl zámek odkoupen pro účely zdravotnictví a v roce 1936 zde bylo otevřeno sanatorium – klimatické a rehabilitační lázně, specializované na nervové choroby, poruchy pohybového ústrojí a onemocnění dýchacích cest. Kolem zámku se rozprostírá park, je tu klid a pohoda pro lázeňské hosty.

Poté už nás vítá Písek. Je to malebné město na řece Otavě. Zaparkujeme na Velkém náměstí a jdeme na oběd. Tentokrát jsme zvolili indickou kuchyni, lehce pálivou, a velice jsme si pochutnali.
Z píseckých památek zaujímá první místo samozřejmě Kamenný most, nejstarší dochovaný most u nás (13. století). V roce 2007 se most začal oficiálně nazývat Kamenný most v Písku. Jeho neoficiální název byl totiž Jelení most, a to proto, že podle pověsti měl most nést jméno podle toho, kdo přes něj přejde jako první. A stalo se nečekané. První, kdo si po mostě vykračoval, byl jelen, který se sem zatoulal z nedalekých lesů…   K zajímavostem také patří, že most byl stavěn na suchu a až poté byla Otava převedena do nového koryta.
Dalším cílem turistů je hrad. Je zde umístěno Prácheňské muzeum s bohatými mineralogickými a archeologickými sbírkami a s expozicemi o historii města a těžbě zlata na Písecku. Zvláštností je expozice historie rybářství s několika akvárii s živými rybami.
Dominantou města je kostel Narození Panny Marie.
Kdo by neznal Putimskou bránu, respektive píseň Když jsem já šel tou Putimskou branou… Byla jednou ze tří bran, které chránily město. Dnes už najdeme jen místo, kde brána stávala.
Pomník padlých v bitvě u Melegnana a Solferina. Lev stojící na rozprostřeném vojenském praporu symbolizuje 872 padlých vojáků 11. píseckého pluku, kteří statečně bojovali a padli v severní Itálii v bitvách u Melegnana a Solferina (1859). Dva hadi, po kterých lev šlape, představují rakouské nepřátele z této války – Sardinii a Francii. Pomník byl zbudován v roce 1861, jeho autorem je pražský sochař Emanuel Max.

Opouštíme Písek a směřujeme do Putimi. Aby nám cesta pěkně utíkala, zpíváme si Když jsem já šel tou Putimskou branou . A jsme na místě. Nad vesničkou se tyčí kostel sv. Vavřince, kolem něj je hřbitov. Zde se nachází hrob putimského faráře Josefa Baara, strýce spisovatele Jindřicha Šimona Baara, a hrob Jana Cimbury s nápisem: „Zemřelému v Pánu Cimburovi Jánu postavili nyní kříž ten jeho syni. Byl to sedlák silný, bohatý a pilný, rád měl v žití shoně, lidi a pak koně. Odpočívej v pokoji.“
Stavení s č. 25 je dům, kde Jan Cimbura žil, o čemž informuje pamětní deska.
Na jiném domě v obci, který sloužil při natáčení filmu o neuvěřitelných osudech dobrého vojáka Švejka jako policejní stanice, jsme si přečetli též pamětní desku. U mostu přes řeku je možno se se Švejkem dokonce potkat. Stojí tady jeho socha.  

Plni dojmů opuštíme Putim a míříme domů. Na cestě máme ještě dvě zastávky, první je v Kestřanech. Nebývá obvyklé, aby se v obci zachovaly dvě tvrze, ale Kestřany dvě tvrze najdete. Menší z nich, nazývaná též Barochova, pochází z konce 14. století a vystavěli ji synové Mikoláše Barocha. Do dnešní doby se dochovala gotická obytná věž, sklepy a hradba s baštou. K tvrzi patří ještě dvě nižší budovy. Druhá tvrz, tzv. Horní, stojí hned v sousedství. Je obklopena vodním příkopem, přes který vede most do gotické brány, chráněné věží.

Zhruba pět kilometrů od Kestřan se nachází Štěkeň – naše poslední zastávka. Na konci obce stojí raně barokní zámek, který vznikl úpravou původní tvrze po roce 1648 a v této podobě se prakticky dochoval dodnes. Kolem zámku se rozkládá anglický park. Prostory zámku dnes užívají sestry řádu Congregatio Jesu. V části objektu se nachází muzeum spisovatele Karla Klostermanna a ubytovací zařízení. V tomto zámku K. Klostermann strávil pár posledních let svého života a v roce 1923 zde zemřel.

Domů jsme se vrátili plni nových zážitků a informací.

 

Foto: Horosedly, Vráž, Písek, Putim, Kestřany, Štěkeň

Strakonice, Drahonice, Vodňany, Lomec, Netolice, Hoštice
28. 9. 2018

K výletu do Netolic nás inspirovaly velice zajímavé knihy spisovatelky Evy Marie Zitkové (*1940) Co mi báby povídaly, Co báby nevěděly a Báby v nepaměti, které pojednávají o osudech rodu Neyhauserů, z něhož paní Eva Ziková pochází. Její předkové žili v Netolicích po čtyři staletí. Bývali sedláci a řezníci, ale starali se také o chod města jako konšelé a patřily jim některé netolické domy.
A tak jsme se vydali na okružní jízdu přes Strakonice, Vodňany a krásné poutní místo Lomec do Netolic. Poslední zastávkou byly navěky režisérem Zdeňkem Troškou proslavené Hoštice.

Když se řekne Strakonice, hned se nás samozřejmě vybaví Švanda dudák… A už ho i vidíme! Projíždíme Velkým náměstím, ona je to vlastně dlouhá ulice, a zde Švanda, nejslavnější ze všech dudáků na světě, stojí v životní velikosti. Na jiném místě ve Strakonicích bychom našli Dorotku Trnkovou, Švandovu milou. Ke Strakonicím neodmyslitelně patří hrad, ležící na soutoku Otavy a Volyňsky, a závod Fezko, dnes s názvem Fezko Thierry, a. s.

Dále nás cesta vede přes obec Drahonice. Z pohledu na mapu nebylo patrné, jak je vesnička nádherná. To zjišťujeme až na místě. Uprostřed velikánský rybník s vodníkem. Na návsi stojí několik domků ve stylu selského baroka. Drahonická tvrz ze 14. století již sice dávno zanikla, ale do dnešních dnů se zachovala její dvoupatrová válcová věž. Nedaleko od věže se nachází zámeček s velkým dvorcem a sochou sv. Václava z 18. století.

Po osmi kilometrech vjíždíme do Vodňan. Po pravé straně se lesknou hladiny tří rybníků – Malé Outraty, Malé Podvinice a Velké Podvinice. Naproti stojí budova Fakulty rybářství a ochrany vod Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. Na parkovišti nás zaujala dětská houpačka ve tvaru ryby. Stylové. Nedaleko ještě sídlí střední rybářská škola a vyšší odborná škola vodního hospodářství a ekologie. Jsme ve městě s rybníkářskou a rybářskou tradicí. Zastavujeme se na náměstí Svobody. Ve Vodňanech se narodil Jan Campanus Vodňanský (1572–1622), spisovatel a rektor pražské univerzity, a působil zde básník Julius Zeyer (1841–1901).

Nyní již směřujeme do Netolic, ale pět kilometrů před nimi si uděláme ještě jednu zastávku, a to přímo uprostřed lesů. Mariánské poutní místo Lomec. Název vrchu Lomec o nadmořské výšce 552 m pochází ze 14. století a je odvozen od nedalekého lomu. Vytěžený kámen byl mimo jiné použit na stavbu kostela Jména Panny Marie, který zde stojí. Byl postaven po vzoru španělských kaplí a je v něm umístěna milostná soška Panny Marie. K poutnímu místu náleží také fara v budově bývalého loveckého zámečku, klášter, křížová cesta, zvonice a přilehlé zahrady. Hlavní pouť připadá na neděli následující po svátku Narození Panny Marie.
Hlavní dominantou zdejšího kostela je původní monumentální oltář, který je napodobeninou Berniniho papežského oltáře z chrámu sv. Petra v Římě. Jde o tzv. baldachýnový typ, u kterého je svatostánek zavěšený nad oltářním stolem. Autorem oltáře je řezbář Jan Wauscher z Lince.
Zdejší místo často navštěvoval Julius Zeyer, když pobýval v nedalekých Vodňanech. Vzniklo zde i jeho dílo Mariánská zahrada. Cesta, kterou sem přicházel, od té doby nese název Zeyerova stezka.

U vzniku zdejšího kostela stál šlechtický rod Buquoyů. Hrabě Karel Filip Buquoy si s sebou do Čech přivezl rodinnou památku, věrnou kopii proslavené sošky Panny Marie de Foya. Hrabě byl přesvědčen, že právě ona ho v roce 1685 uchránila při plavbě z Říma do Španělska před utonutím. Tehdy slíbil Bohu a Panně Marii, že pokud bude zachráněn, postaví na svém panství v Čechách kostel na důkaz vděčnosti, do něhož sošku umístí. Po návratu z plavby stačil hrabě pouze vyhledat vhodné místo pro stavbu kostela. Tři měsíce nato však zemřel, aniž stihl svůj slib splnit. Na smrtelné posteli stačil však poprosit své syny Emanuela a Alberta, aby dílo dokončili, což se také stalo..

Piknik v lese. Při dnešním výletu vynecháme restauraci a posilníme se v lese. Máme doma pečený chléb, biokuře a rychlokvašenou okurčičku. Zážitek, jak oběd, tak les…

Netolice. Dorazili jsme na místo, kde se odehrává děj knih E. M. Zitkové. Popouštíme uzdu své fantazii, přenášíme se v duchu o několik století nazpět a před očima nám vyvstává doba, kdy žil Vilém z Rožmberka...
Historické jádro města je městskou památkovou zónou. Na náměstí stojí malebné domy s podloubím, sousoší sv. Jana Nepomuckého a kašna. K městu náleží osada Petrův Dvůr. V místech pod hrází rybníka Mnich stával středověký netolický hrad, jenž zanikl na konci 15. století.
S Netolicemi jsou také spojeny osudy dvou slavných rybníkářů – Štěpánka Netolického (1470–1538), který se tu narodil, a Jakuba Krčína (1535–1604), který získal za své služby rozsáhlé pozemky v okolí. Nechal tu vybudovat obrovskou oboru, která se jeho pánovi Vilémovi z Rožmberka natolik zalíbila, že ji záhy s Krčínem vyměnil za panství na Sedlčansku. Krátce poté u obory nechal vystavět panské sídlo, obklopené lesy, rybníky, alejemi a pastvinami – renezanční letohrádek Kratochvíle.

A je tu poslední zastávka – Hoštice. Kdo by neznal trilogii Slunce seno… A tak se se zájmem podíváme, jak to zde vypadá bez zprostředkování filmových kamer. Náves – zdá se trochu menší než ve filmu. Hledáme dům s jelenem, a ten nelze přehlédnout! Jelen vykuleně shlíží ze zdi na návštěvníky. Za vsí najdeme slavné JZD Hoštice a ranč Šimona Pláničky.

To byla poslední zastávka dnešního putování. Krásné slunečné počasí dovolovalo obdivovat úžasná panoramata na obzoru a nádhernou krajinu, plnou rybníků.

Foto: Strakonice, Drahonice, Vodňany, Lomec, Netolice, Hoštice

Galerie U Bílého jednorožce v Klatovech
Výstava: Obrazy zimy ve výtvarném umění 19.–21. století

13. 11. 2018


V téměř předvánočním čase se uskutečnil náš poslední letošní výlet, tentokráte za kulturou. V Galerii U Bílého jednorožce v Klatovech byla 2. listopadu slavnostně otevřena výstava s názvem Obrazy zimy ve výtvarném umění 19.–21. století.

Nevýhodou výstavy bohužel je, že se koná v 1. a 2. patře budovy bez výtahu, výhodou však je, že máme k dispozici fyzicky zdatný doprovod, a můžeme se tedy potěšit díly malířských mistrů.

Obrazy jsou zapůjčeny ze sbírek Galerie Klatovy/Klenová, ze státních sbírkotvorných institucí, soukromých galerií, od sběratelů i od samotných autorů. Výstava je velmi různorodá. Staví vedle sebe klasické umění a moderní malbu 20. a 21. století. Obrazy v první řadě představují zimní krajinu, ale vedle ní najdeme i pohled na zimní město. V zimě se odehrávají i významné náboženské svátky, takže jsou zde i obrazy s religiozními tématy, například nádherný Brožíkův obraz Narození Páně. Se zimou souvisí také různé lidové zvyky a tradice. K vidění jsou zde i zátiší, která ilustrují vánoční čas.

A co nás nejvíce zaujalo? Hned úvodní obrazy – krajinomalby rodiny Piepenhagenů, práce Augusta Piepenhagena a jeho dvou dcer Charlotty a Louisy. Pak nádherný Zimní večer Adolfa Kosárka, jenž byl jeho posledním vystaveným obrazem před jeho předčasnou smrtí ve věku 29 let. Ze známých jmen se zde představili například Antonín Chittussi, Julius Mařák, Václav Rabas, již výše zmíněný Václav Brožík, Jaroslav Špilar, Jakub Schikaneder či Antonín Slavíček. Poslední jmenovaný je jistě mnohým známý svým obrazem U nás v Kameničkách, zde bylo prezentováno jeho dílo Zima v Kameničkách. Zajímavý byl obraz Martina Velíška Sebevražda sněhuláka a velice působivý byl Povolaný, avšak nevyvolený od Jakuba Schikanedera (starý muž s houslemi v ruce hledí na plakát, který oznamuje Paganiniho koncert). A ještě tradičně – oko potěší a u srdce zahřejí obrázky Josef Lady.

Výstava byla působivá, obrazy starých mistrů v konfrontaci s moderním pojetí. Některá díla byla značně abstraktní, rozhodně však zajímavá.

Po zhlédnutí té krásy nás čekala cesta zpět po schodech dolů. Vše jsme zvládli a před odjezdem jsme se ještě byli podívat v nově upraveném parku Jaroslava Vrchlického nedaleko náměstí. Pak už jsme zamířili domů.
 

Autor: Naďa Helmerová

Foto: Klatovy - Výstava